Jak jsem se učila umírat: Moje dobrodružství v soulslike hrách
- Jane Dillinger
- 4. 12. 2025
- Minut čtení: 4
Zima za okny, rok se tak nějak blíží ke konci a to se pak člověku chce začít rekapitulovat (což je svým způsobem prokrastinační činnost, únik před vánočním úklidem). Co bylo nové, co nečekané, na co budu vzpomínat?
Mou letošní novinkou a objevem byly… soulslike hry. Jo. Taky jsem tomu nevěřila.
Nikdy jsem je neměla ráda. Většinu života mi připadaly jako herní ekvivalent sebetrýznění. Neustálé umírání. Neustálé opakování. Nutnost rychle a přesně reagovat – a to fakt nepatří mezi oblíbené činnosti ADHD hráčů. Nechápala jsem, proč by si kdokoliv dobrovolně pustil hru, která vás zabíjí čistě z principu.
Chci si hraní užít, ne ho přežít. Jasně, nějaká výzva být musí, ale ne taková, která mě vrací na stejný checkpoint dvacetkrát za sebou. Opakované umírání není uspokojující. Je vyčerpávající. Možná jsem o tento zážitek nestála. A možná jsem se soulslike her vlastně bála.
Jenže letos se něco změnilo. Sáhla jsem po Stellar Blade a někdy v průběhu mi došlo, že vlastně hraju soulslike. Nebo spíš souls-lite?
A pak přišel Flintlock. Milovala jsem ho… až do prvního boss fightu.
Rammuha.
Co to vlastně je soulslike?
Termín soulslike pochází z Demon’s Souls a Dark Souls, her Hidetaky Miyazakiho, které v podstatě říkají:
„Myslíš, že umíš hrát? Dokaž to.“
Soulslike hry stojí na vysoké obtížnosti, precizním soubojovém systému a učení se skrze neúspěch. Nehrajete. Studujete.
Umřete, respawnete se, upravíte taktiku.
A opakujete, dokud netrefíte ten správný timing nebo dokonalý úskok.
Jejich světy bývají temné, tajemné a záměrně mlhavé. Neříkají, co máte dělat. Nechávají vás to pochopit skrz prostředí. Díky tomu pak každé malé vítězství a každý malý objev působí jako vydřený a zasloužený.
Soulslike vs. Souls-lite (aneb bolest vs. mírné nepohodlí)
Soulslike hry jsou jako kompletní balíček utrpení: trestuhodně přesné uhýbání, bossové, co testují vaši vůli přeřít, a světy, které se tváří, že svá tajemství jen tak nevydají.
Souls-lite využívají podobnou atmosféru, ale stahují hladinu utrpení na únosnou míru: víc checkpointů, jasnější úkoly, přívětivější souboje a příběh, který skutečně chce něco sdělit.
Stellar Blade i Flintlock spadají právě sem díky svému příběhovému režimu (Story Mode), který umožňuje v klidu nasát svět, drama i akci, aniž byste museli se museli proměnit v kung-fu božstvo s reflexy kolibříka.
Teda až do chvíle, kdy přijde na přetřes jistá Rammuha...
Proč hráči milují bolest – Psychologie celé téhle šílenosti
1. Výzva, která dává smysl
Výzkumy ukazují, že neúspěch neodradí, pokud působí spravedlivě a řešitelně.
Každá smrt je feedback. „Ten útok byl pomalý. Příště musím uhnout doleva.“
Tenhle růst, i když je vykoupený utrpením, je návykový.
Zvedá to dopamin podobně, jako když se učíte hrát na nástroj.
Jen s tím rozdílem, že tady se vás housle pokoušejí zabít.
2. Smyčka zlepšování
Soulslike hry odměňují dovednost, ne grindění.
Když vyhrajete, není to kvůli lepšímu meči, ale protože jste se zlepšili vy.
To mozku hraje do karet. Lidé milují měřitelný pokrok.
A i ten nejmenší posun – třeba když se vám poprvé podaří uhnout útoku, který vás vždycky sejmul – způsobí malou euforii.
3. Imerze a tajemství
Soulslike hry vás nevedou za ruku.
Spíš šeptají.
Ten pocit tajemna – skládání střípků loru z popisů předmětů, ruin a tísnivého ticha – aktivuje stejný druh zvědavosti, který v mozku roztáčí objevitelská a průzkumnická kolečka.
Není to jen souboj. Je to archeologie.
4. Komunita sdíleného utrpení
Nikdo netrpí sám.
Internet je plný rad, memů a příběhů o padesáti pokusech na jednoho bosse.
To vytváří pocit sounáležitosti – ono sdílené utrpení, které dokáže proměnit frustraci v hrdost.
Je to jako běžet maraton, jen s tím rozdílem, že všichni mají na sobě středověké brnění a nadávají na kostlivce.
Proč je to pro mě pořád těžké (a pro spoustu ADHD hráčů taky)
Upřímně, neexceluju v rychlých, přesných reakcích a nemám nervy na dvacet smrtí za sebou. ADHD mozek touží po novosti, ne opakování.
A soulslike hry vyžadují soustředění, rytmus a trpělivost – což je ve zkratce všechno, čeho mám v inventáři pomálu. A přesto na nich něco je.
Možná ta prostá a jasná zpráva, že každá chyba bude potrestána, a každý miniaturní pokrok je skutečný a tvrdě vydřený.
Možná to ticho. Atmosféra. Samota, co je vlastně uklidňující.
Ale pak přišla Rammuha a moje cesta skončila. Farmila jsem XP, učila se nové schopnosti, měnila zbraně… a ona mě stejně rozmáčkla jak komára. Mnohokrát.
Nejsem na to hrdá. A pořád o tom přemýšlím.
(Ne)Konečná bitva
A tak tu stojím, přešlapuju před jejím palácem, zatímco obrazovka You Died se už v podstatě změnila na mé osobní závěrečné titulky. A říkám si: zaplatila jsem plnou cenu za tenhle svět, tenhle příběh, tuhle podívanou… ale kolik z toho vlastně nikdy neuvidím?
Je to zvláštní pocit: víte, že zbytek hry je hned za rohem, připravený a zaplacený… a přesto zamčený za bránou, kterou se svými schopnostmi prostě neprorazím.
Možná je to ta hlavní a největší soulslike zkušenost. A možná je to jen další forma trestu.
Každopádně Rammuha zůstává neporažena. A moje frustrace taky.
Komentáře