ADHD 2.0: Motor z Ferrari, brzdy z jízdního kola a návod, jak se v tom neztratit
ADHD 2.0 od Edwarda M. Hallowella a Johna J. Rateyho je průvodce poruchou pozornosti, který propojuje vysvětlení fungování mozku s praktickými strategiemi pro každodenní život. Recenze se věnuje především pozornosti, hyperfokusu, mozkovým sítím TPN a DMN a pojmu VAST, který autoři popisují jako prostředím vyvolaného „bratrance ADHD“.
Mít v hlavě motor z Ferrari zní jako docela lákavá výbava, dokud nezjistíte, že k němu dostanete brzdy z jízdního kola a návod k obsluze si máte nějak domyslet. Právě tohle přirovnání Edwarda M. Hallowella patří k obrazům, které mi z audioknihy ADHD 2.0 utkvěly nejvíc. Zachycuje totiž ten zvláštní rozpor mezi tím, co člověk dokáže vymyslet a rozjet, a tím, jak obtížně někdy reguluje vlastní pozornost, impulzy nebo směr. Nadšení sešlápne plyn ještě dřív, než se rozhodnete, kam vlastně jedete, a brzdy se ozvou až ve chvíli, kdy už jste minuli odbočku, oběd i původní plán na celé odpoledne.
Edward M. Hallowell a John J. Ratey v knize propojují vysvětlení fungování ADHD s osobními příběhy a praktickými možnostmi, jak si usnadnit každodenní život.
ADHD 2.0 jsem poslouchala v anglickém originále na Audible v podání Freda Sanderse, protože český překlad není k dispozici. Z poslechu jsem si odnesla několik užitečných vysvětlení toho, proč někdy vlastnímu mozku nestačím, zatímco jindy ho nedokážu přimět ani k relativně jednoduchému úkolu.
ADHD jako soužití zdánlivých protikladů
Pohled autorů nechává prostor pro obtíže i schopnosti, které se u jednoho člověka mohou potkávat v poněkud výbušné kombinaci. Kreativita se dobře snáší s dezorganizací, příval energie s prokrastinací a schopnost hlubokého ponoření do zajímavé činnosti s neschopností udržet pozornost u něčeho zdánlivě jednoduchého.
Kdo někdy během dvou hodin zvládl práci na celý den a následně se zasekl u jednoho krátkého e-mailu, nejspíš v těchto paradoxech pozná něco důvěrně známého. Právě přirovnání k Ferrari s nedostatečnými brzdami pomáhá pochopit, proč samotný výkon motoru ještě nezaručuje, že se dostaneme tam, kam potřebujeme.
Na tomto přístupu oceňuji, že vedle problémů připomíná i možnosti, se kterými lze pracovat. Potíže s organizací mohou existovat vedle schopnosti nacházet nečekaná spojení a velké nadšení pro projekt nijak nevylučuje problém začít s jeho nejméně zajímavou částí. Cílem podpory je v tomto obrazu posílit brzdy a získat větší kontrolu nad řízením. Pro člověka, který má za sebou roky výčitek, proč svůj údajný potenciál pořád dostatečně nevyužívá, může být už samotné vysvětlení těchto rozporů velmi cenné.
Co je VAST a proč mu autoři říkají bratranec ADHD
Vedle příměru s Ferrari mě nejvíc zaujal pojem VAST, tedy Variable Attention Stimulus Trait, který bychom mohli volně přeložit jako proměnlivý rys pozornosti v závislosti na podnětech.
Autoři jej popisují jako prostředím vyvolaného „bratrance ADHD“: projevy mohou být velmi podobné, ale jejich původ se liší. Zatímco u ADHD hraje výraznou roli dědičnost a neurovývojový základ, VAST v tomto pojetí vzniká jako reakce na moderní život, informační přetížení a neustálou stimulaci.
Telefony, sociální sítě a nekonečný přísun novinek podle autorů trénují mozek k tomu, aby pořád očekával další podnět. A když zrovna žádný nepřichází, začne se po něm rozhlížet sám, třeba právě uprostřed činnosti, kterou jsme původně chtěli dokončit.
VAST autoři označují jako rys či vlastnost, nikoli jako samostatnou klinickou poruchu s vlastními formálními diagnostickými kritérii. Popisují u něj roztržitost, zapomnětlivost, těkání mezi činnostmi i obtížné soustředění, ale také tvořivost, krátké intenzivní výkony a sklony k negativnímu přemítání.
Podstatné pro mě bylo, že ačkoli na začátku vysvětlují rozdílný původ ADHD a VAST, v dalších částech knihy s nimi z hlediska praktické podpory pracují v zásadě stejně. Pro oba nabízejí podobná cvičení, strategie a úpravy návyků či prostředí. Tenhle bratranec zkrátka přichází do rodiny jinou cestou, ale při řešení každodenních zádrhelů si podle autorů může půjčit řadu stejných nástrojů.
Když přepínač pozornosti začne zadrhávat
Další výrazné místo v knize zaujímají dvě mozkové sítě: TPN, Task Positive Network, a DMN, Default Mode Network. Autoři jejich vztah vysvětlují pomocí přepínání mezi dvěma režimy.
TPN se uplatňuje při soustředění na konkrétní činnost, kdy řešíme úkol, sledujeme postup a věnujeme pozornost tomu, co právě děláme.
DMN naopak dostává více prostoru, když pozornost obrátíme dovnitř, necháme myšlenky volně bloumat, vybavujeme si vzpomínky nebo si představujeme budoucnost.
Oba režimy mají svůj smysl: potřebujeme se zabrat do práce stejně jako dát prostor představivosti a zpracování vlastních zkušeností. Potíž začíná ve chvíli, kdy přepínání mezi nimi začne drhnout.
U neurotypického člověka toto střídání obvykle vypadá jako přepínač – při zaměření na úkol se aktivita DMN utlumí a po jeho dokončení může mysl zase dostat volnější prostor.
U osob s ADHD a VAST ale autoři popisují něco, co nazývají glitchy switch, tedy přepínač, který zadrhává a přepíná v nevhodnou chvíli. Člověk se snaží soustředit, jenže vnitřní proud myšlenek se nenechá dostatečně ztišit. Oba režimy jako by problikávaly přes sebe: chvíli píšete e-mail, vzápětí přemýšlíte o včerejším rozhovoru, pak se vrátíte k rozepsané větě a o okamžik později už v hlavě řešíte něco úplně jiného.
Právě proto může být soustředění tak vyčerpávající i v naprostém tichu, s vypnutým telefonem a zavřenými dveřmi. Vnější rušiče jsme odstranili, ale ten vnitřní má stále přístup do vysílání. Každá odbočka přeruší návaznost a po návratu je potřeba znovu dohledat, kde jsme skončili, co jsme chtěli říct a proč jsme vůbec otevřeli tenhle dokument.
Část energie tak spotřebujeme na samotný úkol a další na opakované vracení pozornosti zpátky. Zvenčí přitom může být vidět jen člověk, který sedí před monitorem a zdánlivě toho moc neudělal, zatímco uvnitř už několik hodin probíhá přetahovaná o to, kdo bude mít slovo.
Hyperfokus: Když se od úkolu nedaří odpojit
Stejný přepínač ale podle výkladu autorů může zadrhnout i opačným směrem, což pomáhá přiblížit hyperfokus. Tentokrát se pozornost u činnosti udrží tak pevně, že je obtížné ji uvolnit. V tomto modelu jako bychom uvízli v TPN a nedokázali plynule přejít do volnějšího režimu spojovaného s DMN, dát si přestávku a od úkolu se odpojit.
Zajímavá práce nás pohltí, čas přestane být spolehlivou veličinou a informace o hladu, únavě nebo dalších povinnostech se jen obtížně dostávají ke slovu. Hyperfokus tak může přinést obrovský výkon, ale také odpoledne strávené nad detailem, kterému jsme původně chtěli věnovat dvacet minut.
V tomhle obrazu mají roztěkanost i hluboké zaseknutí u jedné činnosti společný problém: přepínač pozornosti nereaguje pružně na to, co právě potřebujeme. Schopnost hodiny se věnovat něčemu zajímavému tak docela dobře může existovat vedle potíží dokončit běžnou povinnost.
Právě tohle mi na výkladu připadalo užitečné, protože zvenčí mohou oba stavy působit jako vzájemný rozpor. Pokud člověk zvládne strávit celé odpoledne jedním projektem, okolí snadno nabude dojmu, že by stejnou pozornost mohl podle potřeby věnovat čemukoli jinému. Jenže právě ono „podle potřeby“ bývá nejslabším článkem celého systému.
Když se bloudění mysli změní v negativní přemítání
DMN však má i svou temnější podobu. Prostor, ve kterém vznikají nápady, asociace a denní sny, se může změnit v soukromý archiv všech trapasů, výčitek a domnělých selhání, který má z nepochopitelného důvodu otevřeno nepřetržitě.
Autoři zde používají obraz „démona“ negativního přemítání: mysl se zachytí u staré kritiky, přidá několik katastrofických scénářů a začne je přehrávat stále dokola. Tvořivost v tu chvíli pracuje na plné obrátky, bohužel na scénáři všeho, co by se mohlo pokazit. Člověk si chtěl na chvíli odpočinout, ale místo toho se ocitl u dalšího promítání vlastních nedostatků.
Tahle část mi připadala důležitá právě tím, že propojuje pozornost s tím, jak o sobě přemýšlíme. Myšlenky, které nás odvádějí od úkolu, mohou být nepříjemné a emočně vyčerpávající, zvlášť když se vracejí ke zkušenostem s kritikou a selháním.
Kniha se proto věnuje také způsobům, jak podobný kolotoč rozpoznat a pomoci pozornosti přesunout se ke konkrétní činnosti. Samotná DMN samozřejmě není nepřítel, kterého potřebujeme vypnout; problém představuje především uvíznutí v myšlenkovém proudu, ze kterého se obtížně vystupuje.
Praktické strategie: Vztahy, pohyb, spánek i medikace
Vedle vysvětlování toho, co se děje v hlavě, dostává značný prostor i to, co se odehrává kolem nás a v našem těle. Autoři mluví o síle lidského propojení, vztazích a prostředí, ve kterém se člověku lépe funguje, ale také o pohybu, spánkové hygieně, denní struktuře a výživě.
Dohromady tak nabízejí široký přehled možností podpory, z něhož si lze odnést konkrétní podněty pro vlastní život. Oceňuji především propojení těchto oblastí; pozornost se přece neodehrává ve vzduchoprázdnu a náš mozek si do každého úkolu přináší i nevyspání, stres, hlad nebo zkušenost s tím, jak s námi zachází okolí.
Prostor dostává také medikace, její možnosti a rizika samoléčby bez odborného vedení. Pro mě je přínosné, že kniha zahrnuje praktické každodenní strategie i medicínské možnosti podpory. Čtenář tak získá širší představu o tom, s čím vším může při zvládání ADHD pracovat a o čem má smysl mluvit s odborníkem. Výsledkem je poměrně ucelený úvod, který pomáhá propojit jednotlivé části vlastního fungování a hledat, kde právě nám schází potřebná opora.
Důvěryhodný a osobní hlas
Velkou zásluhu na tom, jak snadno se mi do audioknihy vstupovalo, má Fred Sanders. Jeho přednes je plynulý, srozumitelný a po celou dobu jsem neměla problém s porozuměním angličtině, přestože není mým mateřským jazykem.
Barva jeho hlasu ve mně navíc vyvolávala přirozenou důvěru, jako by mě knihou osobně provázel Hallowell nebo Ratey. U titulu, který vysvětluje fungování mozku a používá odbornější pojmy, je takový projev velkou výhodou. Mohla jsem se soustředit na obsah a spojovat si jednotlivé myšlenky, aniž bych zároveň musela zápasit s tím, jak jsou podané.
Zvlášť dobře Sanders působí v pasážích, kdy Hallowell vypráví příběhy z vlastního života a své zkušenosti s převážně nepozornou podobou ADHD, pro kterou se dříve používalo označení ADD. Dokáže udržet osobní tón i uvnitř odbornějšího výkladu a díky tomu jsem měla pocit, že poslouchám člověka, který popisovaným obtížím rozumí i zevnitř. Tyto momenty dodávají knize lidský rozměr a přirozeně propojují vysvětlované mechanismy s tím, jak se skutečně prožívají v každodenním životě.
Pro koho má ADHD 2.0 největší přínos
ADHD 2.0 bych se nebála zařadit mezi základní publikace pro člověka, který právě objevil ADHD u sebe nebo ve své rodině a potřebuje si udělat pořádek v tom, co tahle informace vlastně znamená. Rodičům může pomoci lépe porozumět dětem, ale mně byla nejbližší perspektiva dospělého, který zpětně skládá souvislosti vlastního života a zároveň hledá, co může udělat pro sebe teď. Právě propojení srozumitelného vysvětlení, osobních zkušeností a praktických podnětů považuji za její největší přínos.
Jen je škoda, že kniha nevyšla v českém překladu, který by ji zpřístupnil širšímu okruhu čtenářů a posluchačů. Pokud vám anglický poslech nevadí, nabízí verze s Fredem Sandersem přístupný a lidsky podaný vstup do tématu. Mně pomohla pojmenovat několik zádrhelů, které z vlastní hlavy dobře znám, a lépe si představit, proč se dějí. Při zjišťování, co všechno máme pod kapotou a jak zařídit, aby nás vlastní motor nevozil výhradně tam, kam se zrovna zachce jemu, je to velmi užitečný průvodce.
Topics: ADHD 2.0 recenze, ADHD 2.0 audiokniha, Edward M. Hallowell, John J. Ratey, Fred Sanders, ADHD u dospělých, pozdní diagnóza ADHD, hyperfokus, praktické strategie pro ADHD, anglické audioknihy o ADHD
As an Amazon Associate I earn from qualifying purchases.
Jako účastník programu Amazon Associates vydělávám na způsobilých nákupech.
Komentáře