Citlivá, chytrá, nepořádná: ADHD, které v dětství nikdo neviděl

Vzpomínka na dětství a chování, které se dostalo do mého školního vysvědčení, ale nikoho nenapadlo, že by mohlo souviset s ADHD.

Nebyla jsem hyperaktivní kluk, který běhá po třídě a houpe se na židli.

Byla jsem zvídavé dítě s vysokou inteligencí, holka, jedináček, vyrůstající v rodině vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Chodila jsem do waldorfské školy, kde se kladl důraz na individuální rozvoj a kde jsme místo známek dostávali podrobné ručně psané vysvědčení se slovním hodnocením. Ta vysvědčení mám dodneška schovaná.

Popisují, jak jsem se chovala, jak jsem reagovala, s čím jsem měla problém, čeho si učitelé všimli natolik, že to pečlivě zapsali plnicím perem do předepsaného formuláře.

Před těmi zhruba třiceti lety, kdy jsem chodila na základní školu, vypadala diagnostika ADHD jinak. Povědomí bylo nižší a rozhodně nezahrnovalo holky jako já: zvídavé, ve škole úspěšné, s projevy, které nebyly dost rušivé na to, aby někoho zarazily.

Nic z toho, co se píše v mých vysvědčeních, nebylo označováno jako symptom. Všechno jsou to projevy osobnosti.

Byla jsem „přecitlivělá“

Byla jsem ta, co pořád brečí. Rozbrečela jsem se, když se na mě někdo špatně podíval. Brečela jsem ve škole skoro každý den. Rozbrečela jsem se, když mě učitelka vyvolala a já nevěděla odpověď.

Bála jsem se dělat chyby. A když už jsem je udělala, byla jsem buď smutná, nebo naštvaná.

Ve třetí třídě mi třídní učitelka napsala do vysvědčení, že ve škole je dovoleno dělat chyby –proto tam jsme, abychom se z nich učili.

Dnes už vím, že to byla citlivost na odmítnutí (RSD) v kombinaci s emoční labilitou.

Měla jsem „silné zájmy“

Někdy v době kolem čtvrté třídy mě fascinoval starověký Egypt. Ne je tak obecně. Uměla jsem určit, jakým směrem se čtou hieroglyfy, a dokázala jsem rozpoznat jména, hlavně jména faraonů.

Později jsem byla posedlá australskými papoušky. Vytvořila jsem si o nich vlastnoručně psanou knihu a učila se jejich latinská jména. Můj papoušek byl Polytelis swainsonii, později jsem měla pár Melopsittacus undulatus.

Do školy jsem nosila encyklopedie. Učitelé to oceňovali. Spolužáci to úplně nechápali.

Ztrácela jsem pojem o čase

Po škole jsem měla jít rovnou za rodiči do práce nebo k babičce do kanceláře. Ale zůstat o deset minut déle a hrát si přece nemůže vadit, no ne?

O dvě hodiny později mě máma vyzvedávala u řeky. Ten den jsem měla malý koncert v hudebce, kam jsme doběhly na poslední chvíli a byla jsem nucena hrát v zablácených kalhotách vedle holčičky v krásných růžových šatech.

Rodiče byli naštvaní, tak mi koupili hodinky. Jenže na hodinky se musíte dívat. A kdo řeší doplňky, když je uprostřed hry?

Byla jsem „prostě nepořádná“

Můj pokoj byl ztělesněním dokonalého chaosu. Já jsem ale zhruba věděla, kde co je.

Máma se mě snažila naučit systém: tužky sem, papíry tam, časopisy na tuhle poličku, deskovky někam jinam.

Jednou jsem se pokoušela uklízet. Opravdu jsem to měla v úmyslu. Začala jsem třídit staré časopisy, kusy papírů a vyschlé fixy. O dvě hodiny později jsem seděla uprostřed ještě většího chaosu než na začátku. Protože jsem našla staré pohlednice. A fotky. Začala jsem listovat těmi časopisy. Co když tam je něco důležitého, co omylem vyhodím?

A pak tu byla druhá situace. Když jsem odjela na pár dní pryč, třeba na tábor, máma mi pokoj uklidila. Když jsem se pak vrátila, všechno bylo na „svém místě“. A já nemohla nic najít. Zuřila jsem.

Co ta vysvědčení vlastně ukazují

Byla jsem zvídavé dítě a ve škole jsem neměla problémy, což znamenalo, že většina těchto věcí nepůsobila jako problém. Byly to prostě moje vlastnosti.

Když si ta stará vysvědčení čtu dnes, není v nich nic překvapivého.

Je tam ta citlivost.

Jsou tam ty přehnané reakce.

Je tam i způsob, jakým jsem k věcem přistupovala.

Všechno popsané do detailu.

Jen to není rozpoznané jako něco, co by mohlo mít název. V té době neexistoval rámec, který by tyhle projevy spojil do něčeho jako ADHD – zvlášť u holky, která „fungovala“, zapojovala se do aktivit, zajímala se o výuku a měla podporu.

Takže místo vzorců tam byly jednotlivé rysy.

Místo symptomů osobnost.

Stejné věci, jiný kontext

Všechno zůstalo stejné:

Každodenní pláč ve škole.

Encyklopedie ve škole, která nepoužívala ani učebnice.

Zablácené kalhoty.

Chaos v pokoji, který dával smysl mně a nikomu jinému.

Změnilo se to, jak tyto projevy chápeme. Dnes by spousta z nich pravděpodobně vedla k dalším otázkám. Možná k vyšetření. Minimálně k tomu, že by se na ně někdo podíval v širším kontextu.

Tehdy ne. A to, že to dnes vidím tak jasně, je hlavně díky tomu, že to všechno bylo zaznamenáno – ne jako diagnóza, ale jako detailní popis dítěte, které bylo prý jen o něco citlivější, víc ponořené do svých zájmů, trochu víc nepořádné.

Prostě osobnost.

Topics: ADHD, dětství, pozdní diagnóza, neurodivergence, osobní zkušenost