Ne každý chce vyhrát závod: Skool, gamifikace a typy hráčů

Dneska to bude o Skoolu, soupání po žebříčcích a o tom, proč občas hraju jinou hru.

Za poslední měsíc jsem si opravdu oblíbila Skool – až tak že jsem se přidala asi do deseti komunit, což je buď známka zvědavosti, nebo naprostého nedostatku sebekontroly. Dost možná obojí.

Jedná se o komunitní platformu, ale každý, kdo tam strávil víc než pár dní (zejména v anglofonních skupinách), dost pravděpodobně zjistil, že je to zároveň velmi vědomě navržená hra. Úrovně, ranky, lajky, engagement mechaniky – všechny ty známé a oblíbené mechaniky tu najdete. Zapojujete se, komentujete, dostanete reakce, posouváte se výš. A většinou to funguje.

Kurz za Rank 9

V jedné z komunit tvůrce oznámil, že přidává speciální a dost unikátní kurz. Přístup k němu měli získat první dva lidé, kteří dosáhnou Ranku 9 – nejvyšší úrovně v komunitě.

Mojí první reakcí nebylo nadšení. Byla to zvědavost. Ne ta uražená, ale spíš tichá, analytická, která se ptá: Proč zrovna dva? Jaký typ chování tohle odměňuje? A koho tím nenápadně vyřazuje?

Protože dosáhnout Ranku 9 není náhoda. Vyžaduje to velmi specifický způsob zapojení: být téměř neustále přítomná, často komentovat, podporovat ostatní a zůstávat viditelná.

Co mi ale nesedí, je trávit hodiny lajkováním každého komentáře, odpovídat „Skvělý nápad!“ cizím lidem jménem Bob a pečlivě pěstovat engagement jen proto, abych se posunula na žebříčku. Ne proto, že by to bylo špatně. A rozhodně ne proto, že by to bylo morálně špatně. Ale proto, že to není způsob, jakým hraju já. Je to jeden možný způsob hraní hry – akorát ne můj.

Jsem Průzkumník

Minulé léto jsme se během kurzu Herní produkce bavili o Bartlově typologii hráčů. Stručná verze zní: ne všichni hráči chtějí od hry totéž. Ta delší vypadá takhle:

Bartlova typologie

Profesor Richard Bartle vyvinul test, podle kterého lze hráče rozdělit do čtyř skupin podle hlavních motivací. Většina lidí je jejich kombinací, ale jedna nebo dvě obvykle nejvíc ovlivňují to, jak se v systému pohybují.

Achieveři jsou motivovaní postupem a měřitelným úspěchem. Chtějí plnit cíle, odemykat úrovně, optimalizovat strategie a vidět, jak čísla rostou. Ranky, odznaky a jasné milníky na ně fungují, protože převádějí úsilí do viditelného výsledku.

Killeři (dnes často nazývaní Competitoři) jsou motivovaní srovnáváním a dominancí. Jejich uspokojení neplyne jen z výhry, ale z výhry nad ostatními. Žebříčky, závody a omezené odměny tuto motivaci zesilují tím, že z pokroku dělají hru s nulovým součtem.

Socializeři hrají kvůli vztahům. Ranky jsou pro ně méně důležité než konverzace, sdílení a pocit propojení. Systém je pro ně hlavně prostorem k povídání, podpoře a vzájemné viditelnosti – ne žebříkem, po kterém by šplhali.

Exploreři jsou motivovaní zvědavostí. Chtějí pochopit, jak věci fungují, objevovat skryté struktury, testovat hranice a dávat systémům smysl. Pokrok u Explorera se neměří rychlostí ani pozicí, ale vhledem. Odměnou je jasnost, ne vítězství.

Já jsem Explorer.

Leaderboardy ve mně nezažehnou oheň – spíš mě odradí.

A–to není chyba. Jen jiný způsob hraní.

Proč mě závody vyřazují ze hry

Nikdy jsem v podobné soutěži nebyla první. Ani jednou. To časem to vytváří velmi specifickou vnitřní reakci. Ne „zkusím se víc snažit“ (což je obecně u lidí s ADHD dost nereálná hláška) , ale „radši se vůbec nepřihlásím“. Protože po dostatečném množství proher mozek začne sám sebe chránit.

Takže když vidím závod postavený tak, že záleží jen na prvních dvou, mou reakce není zvýšení motivace. Je to okamžité odpojení. Necítím výzvu. Cítím filtr.

Co mě ale později překvapilo, bylo, jak moc mi to připomnělo něco úplně mimo herní svět. Kolem Vánoc a Nového roku jsem absolvovala sérii masterclass se Sigrun. Byly intenzivní, štědré, strukturované, občas chaotické, ale celkově pro mě opravdu přínosné. Nejvíc mi ale neutkvěla konkrétní strategie, jako spíš uvědomění, že různí lidé se systémy pohybují různým tempem a z úplně jiných důvodů.

Tvůrci kurzu na Skoolu jsem to tehdy takhle neformulovala, ale zpětně mi to do sebe zapadlo. Způsob, jakým navrhujeme výzvy, odměny a viditelnost, často předpokládá jednoho „ideálního“ účastníka. Jedno tempo. Jednu správnou cestu.

Jenže skuteční lidé takhle většinou nefungují.

Tohle je téma, kterému se chci věnovat víc v některém z dalších článků – hlavně z pohledu motivace a chování kupujících.

Nečekaná odpověď

Rozhodla jsem se napsat tvůrci onoho kurzu za Rank 9. Ne proto, abych se hádala, ani si stěžovala, ale abych popsala, jak na mě tahle mechanika působí. Přiznala jsem, že pro některé lidi je taková výzva evidentně motivující – a to je v pořádku. Zároveň jsem ale vysvětlila, že pro jiné, hlavně ty, kterým závody nesedí, může mít přesně opačný efekt.

A protože jsem sama tvůrce, taky jsem zmínila něco, co mi přišlo důležité: byla bych upřímně smutná, kdyby moje práce získávala viditelnost jen skrze systém, který odměňuje velmi úzký styl zapojení. A jen dva lidi.

Odpověď mě překvapila.

„Velmi dobře řečeno. Až se na Rank 9 dostaneš svým tempem, budu pro tebe mít taky speciální odměnu. Líbí se mi, jak přemýšlíš. Jak ti to zní?“

Nahlas jsem se zasmála a odpověděla:

„Jako něco, o čem se budeme bavit příští rok 😆 Ale děkuju.“

Tohle nebyl příběh o vítězství, prohře nebo dokazování čehokoliv. Byl o tom, že je možné hrát i jako jiný typ hráče – a mít dovoleno v systému existovat, aniž bych musela měnit to, jak jsem nastavená, jen abych byla vidět.

Gamifikace funguje. Ale jen tehdy, když si připomeneme, že ne každý se snaží speedrunovat stejný achievement. Někteří z nás si nejdřív chtějí projít mapu. A i to je naprosto platný způsob, jak hrát.

---

Knižní tip pro hráče:

Topics: Bartle taxonomy, gamifikace, komunity, Skool, žebříčky, motivace