Dvě zmařené šance & půl flašky vína k tomu

Hledání práce v herním vývoji pokračuje a povím vám — je to pořádná emoční horská dráha, na kterou by nikdo dobrovolně nešel. Ale sedím v první řadě, křečovitě svírám bezpečnostní pásy a ječím v každé zatáčce.

Minulý měsíc jsem zkusila štěstí u dvou firem: Hangar 13, kde se z čista jasna zjevil pětiměsíční kontrakt na testování připravované hry Mafia: The Old Country (Domovina), a u EA, kteří hledali lokalizační testery… ale konkrétnější info si radši nechali pro sebe. (Kryptické pracovní inzeráty fakt nejsou moje oblíbená příchuť chaosu.)

Mise: Mafia a načatá láhev vína

Teď, když byla čtvrtá Mafia oficiálně oznámena, můžu to konečně vypustit do éteru: hru jsem testovala už v rané fázi. A „rané“ znamená, že některé funkce úplně chyběly, některé assety nahrazovaly placeholdery a já sama dokázala rozbít jednu či dvě mise (vynucené stealth mise, má nemesis, i tady jsme se potkaly). Ale viděla jsem v tom potenciál. A chtěla jsem u toho být. Fakt moc.

Jasně, kontrakt měl být omezený jen na pět měsíců. Ale pro projekt, ke kterému už jsem měla vztah? I když to znamenalo dvouhodinové dojíždění – vlaky, šaliny a pomalu mizející vůle k životu. Stejně jsem si řekla: „Jo, jdu do toho.“ Jako nějaký dojíždějící Bilbo, připravený vzít tenhle job tam a zase zpátky – bez draka, zato v dopravní špičce.

A šlo to dobře. Zahrála jsem si na hledače bugů v Mafii 3, vyplnila dotazník ohledně svých herních zkušeností a absolvovala virtuální pohovor přímo s lidmi ze studia. Všechno šlo tak rychle, že jsem skoro zapomněla být nervózní.

A pak přišel ten telefonát. Víte který.

„Vedla jste si skvěle. Všem jste se líbila. Ale… vybrali jsme někoho, kdo bydlí blíž.“

Takže si mě představte: na gauči s vínem v ruce snažící se vyrovnat s krutou pravdou, že pro vnitřní kruh famiglie nejsem dostatečně lokální.

Mafia: The Old Country | Hangar 13, 2K

EA: Eskapisté v Akci, nebo Epochální Anihilátoři?

Další šance přistála v podobě tajemného a naprosto mlhavého inzerátu od EA. Hledali lokalizační testery pro češtinu. Přihlásila jsem se. Pak znovu. (Stejná pozice, jiné číslo inzerátu. EA klasika.)

Háček? Byl to krátkodobý kontrakt s nutností přestěhovat se do Madridu. A inzerát toho řekl asi tolik, co teaser z roku 2005: stylový, tajemný a úplně k ničemu. Je to na měsíc? Na půl roku? Jaká hra? Kdy?

Pak mi poslali test – směs hledání UX chyb, korektur překladu a jazykové gymnastiky. Jak dlouho to má trvat? Kolik času si na něj vyhradit? Nikde ani zmínka.

V polovině vyplňování jsem opět narazila. Ukázalo se, že musím podat přihlášku ještě pod úplně jiným číslem projektu. Tak jsem to poslala znova. Do třetice všeho dobrého?

Nakonec jsme si domluvili pohovor přes Zoom. Připravila jsem se. Přihlásila se (včas!). A čekala.

Nikdo nepřišel.

Zato moje úzkost jo. A přesně na čas.

Po jemném pošťouchnutí mi napsali – oopsie – kvůli státnímu svátku se měl termín přesunout, ale nějak na to zapomněli. Pohovor proběhl později a teprve tam jsem zjistila, že projekt je kratší než tři měsíce, začíná za dva a půl týdne a týká se konkrétní hry, která mě osobně vůbec nezajímá.

Takže: miniaturní kontrakt, mlhavá komunikace a k tomu načasování, které kolidovalo jak s mojí zdravotní prohlídkou, tak i s dobrovolničením na Game Accessu (už jsem přislíbila účast na první červnový víkend).

Upřímně, víc mě zklamala mizerná komunikace než fakt, že jsem tu práci nedostala. V EA řekli, že mi hned další den napíšou e-mail. Spoiler alert: nenapsali.

Tentokrát už jsem nepotřebovala půl lahve vína. Jen jeden e-mail, tenhle článek a hodně hluboký povzdech.

Ale otázka pořád visí ve vzduchu, točí se v mé sklence jako poslední kapka Cabernetu (nebo to bylo Chardonnay?):

Jak sakra získám práci, kterou opravdu chci?

Do té doby budu asi dál pokračovat v dobrodružstvích – v jedné ruce flašku, ve druhé životopis a nohy bolavé jak hobit na cestě pro druhou snídani. Držte mi palce.