Pokémoni, vyhoření & já aneb jak ztratit „práci snů“ za čtyři měsíce

Kdysi dávno (dobře, tak zhruba před rokem) jsem si myslela, že jsem našla práci snů: dělala jsem pro firmu, která prodávala Pokémon TCG karty a další japonský merch. Pro dítě, kterému kdysi říkali „Pokémoni jsou hloupost / jenom pro děti / ztráta času pro někoho tak inteligentního jako jsi ty“, to byl pocit zadostiučinění. No jen se na mě podívejte: dospělá (nebo aspoň tak nějak vypadající) osoba, která rozumí Pokémonům a ještě je za to placená.

Level up

Začínala jsem jako obyčejný picker a balič ve skladu. Firma byla startup, který rostl rychleji než Gyarados na dopingu z rare candy, což znamenalo zvykat si na nový systém, nový postup nebo nové vize v podstatě každý druhý týden. Ale byla jsem šťastná. Milovala jsem to – i když jsem byla unavená a často zůstávala v práci déle, protože řidič společnosti, která vyzvedávala balíky, míval zpoždění (dostal ode mě interní poznámku Godot).

Brzy si šéf všiml, že mám zboží v malíku: dokázala jsem rozeznat boostery, Elite Trainer Boxy, a co je v perfektním stavu pro sběratele, případně jen lehce poškozené. Takže mě velmi rychle povýšil na junior produktovou manažerku a k tomu mi přidal komunikaci se zákazníky (ano, to já jsem odpovídala na naštvané e-maily, když se balík ztratil po cestě nebo jsme měli záměnu zboží v objednávce).

Zákaznická péče? Tu jsem zvládala na jedničku. Junior manažerka? Řekněme, že to bylo na „juniora“ trochu moc velké sousto.

Karty na stůl, pánové

Na téhle práci bylo zajímavé ještě něco: šéf i jeho syn měli diagnostikované ADHD. Já tehdy ještě ne – ale už jsem to tušila, protože jsem zhlédla snad všechna videa od Jessicy McCabe a Alexe Partridge. Když mě jednou jeho syn jen tak mimochodem označil jako „tu paní s ADHD“, zasadilo to semínko: Možná je čas nechat se vyšetřit.

A ty náznaky tam byly. Třeba když jsem počítala ceny – přepočet z eur na české koruny, přidat DPH, započítat marži a přitom zůstat levnější než konkurence – a kolegyně se přišla „jen na něco zeptat“. Nejdřív jsem zuřila (flow v kýblu, děkuju pěkně), pak jsem jen vyhrkla: „Minutu!“ a nechala ji stát, dokud jsem neskončila. Někteří kolegové to chápali. Jiní moc ne.

Hniloba ve skladu

Ale jedna věc mi vrtala hlavou: proč všichni odcházejí?

Každý asi tak druhý až třetí týden zmizel někdo jiný – skladníci, kolegyně z kanceláře, dokonce i vedoucí skladu. Po třech měsících a deseti zmizelých spolupracovnících jsem přestala počítat lidi, co odešli nebo byli vyhozeni. Už jsem si ani nedávala práci se seznamovat s novými – proč taky, když s nějvětší pravděpoodobností do týdne stejně skončí?

Ne moc nemoc?

Pak přišel listopad. Škaredé počasí, sezóna chřipek. Samozřejmě jsem ji chytla taky. Doktorka mi předepsala léky, neschopenku a doporučila klid.

Ležela jsem doma, polomrtvá horečkou, a nemohla přestat myslet na práci – na firmu, svou roli, svůj život. Šéf mě požádal, abych si vzala pracovní notebook domů a aspoň něco udělala na dálku. Nejprve jsem si myslela, že to zvládnu. Ale jakmile jsem notebook otevřela, udělalo se mi náhle špatně – závrať, zvedal se mi žaludek, srdce bušilo a já se rozbrečela.

Tehdy mi došlo: jsem na hraně vyhoření.

Po pouhých čtyřech měsících.

Jsem až taková citlivka? Nejsem dost odolná? Sněhová vločka? Nebo jsem jim toho prostě dala ze sebe až moc?

Pondělní plot twist

Vrátila jsem se k doktorce a řekla jí, jak se cítím. Prodloužila mi nemocenskou o další týden. Zavolala jsem šéfovi:

„Neschopenku mám do pátku, v pondělí normálně přijdu, ale potřebuju si promluvit o své roli. Dělat junior produkťačku asi nezvládám.“

V pondělí ráno jsem dorazila brzy (pondělky byly vždycky nejšílenější kvůli víkendovým objednávkám). Šéf nikde – nic neobvyklého. Ale můj pracovní notebook? Pryč. Účet v mobilu? Smazaný.

Byla tam jen jedna skladnice, která o ničem nevěděla. Volaly jsme šéfovi.

Jeho rozespalý hlas (ADHD + brzké ráno, klasika) řekl:

„Ale vždyť jste minulý týden řekla, že končíte. Vraťte techniku a klíče, vzezměte si svoje věci a můžete jít. Papíry vyřešíme později.“

Zůstala jsem stát jako opařená.

Která část z „v pondělí normálně přijdu“ zní jako „dávám výpověď“?

Game Over… nebo Respawn?

Tak jsem si sbalila věci, trochu si poplakala… a kupodivu cítila i úlevu.

Jasně, od té doby to nebylo jednoduché – hledání nové práce se nedaří – ale upřímně? Kdo by chtěl zůstat v práci, která vás za čtyři měsíce úplně vysaje? V té firmě bylo něco divného, možná i toxického. Ale nezůstala jsem tam dost dlouho, abych zjistila co.

Pak jsem konečně řekla své praktické doktorce o podezření na ADHD. Poslala mě k psychiatričce. Psychiatrička mě odeslala ke klinickému psychologovi.

A tak jsem konečně získala diagnózu.

A takhle taky vznikl tenhle blog, respektive jeho anglická verze.

Jsem člověk, který se potřebuje dívat dopředu, přetavit špatné v něco smysluplného. Z tohohle průšvihu jsem si i něco odnesla. Mám svou diagnózu. Mám léky. A cítím se silnější.

A teď jsem tady, píšu Glitches & Glory primárně v angličtině, i když nejsem rodilá mluvčí a české verze textů postupují jen velmi pomalu.

Zbytek? Ten se ještě načítá. Nová práce. Možná další práce snů – tentokrát taková, co mi opravdu sedne.

A věřím, že tam někde je.