Achievement Unlocked: Jak se nechat vyhodit z Lidlu za méně než měsíc

Nový achievement odemčen!

„Nechat se vyhodit z Lidlu.“

Čas dokončení: < 30 dní.

XP získáno: diskutabilní, ale rozhodně nezanedbatelné.

Ale pojďme od začátku.

Konec jedné mise, začátek survival módu

Když mě propustili z mého posledního zaměstnání – z místa, kde jsem si původně myslela, že se mi podařilo skloubit dětskou vášeň s něčím, co opravdu vydělává – připadala jsem si, jako bych dohrála dlouhý level a místo závěrečných titulků se objevila modrá obrazovka smrti. Po asi čtyřech měsících práce jsem narazila na hranici vyhoření.

Mimochodem, mám silné podezření, že ta firma samotná se začíná měnit v zombii – soudě soudě dle stavu e-shopu a neaktualizovaných sociálních sítích v posledních dvou měsících.

Doposud jsem podobných období bez práce zažila jen pár, většinou netrvaly déle než čtyři měsíce. Jenže tentokrát se situace začala natahovat. Než jsem se nadála, půl roku jsem poslouchala mantru všech recruiterů:

„Děkujeme za zájem, ale máme jiné kandidáty, kteří lépe odpovídají našim požadavkům.“

Moje sebevědomí padalo volným pádem jak pilot kamikaze. Z pozice „hledám práci, která mě bude bavit“ jsem přešla do módu „hledám jakoukoli práci, za kterou dostanu solidně zaplaceno“.

Sebeúcta se přesunula do inventáře k ostatním věcem, na které nebyl prostor.

Byla to fáze existenčního survival módu – jíst se musí a složenky taky samy neodejdou, když se na ně hezky usmějeme.

Lidl: quest, který začal nevinně

Lidl jsem znala z pozice zákazníka – je to můj nejbližší supermarket, kam jsem chodila plnit své pravidelné týdenní subquesty. Že je to práce náročná, jsem tušila už dřív, hlavně díky tomu, kolikrát mě různí zaměstnanci nezávisle na sobě varovali.

Jenže fyzické práce jsem se nebála. Naopak – říkala jsem si, že po měsících sezení doma a práce u počítače bude fyzická dřina možná až osvěžující. A dokonce i vstávání tak, abych byla v prodejně před pátou ranní, jsem zvládla.

Řekla jsem si: „Challenge accepted.“ Přesto jsem od začátku tušila, že to nebude úplně dobré. Nechci popisovat úplně všechny jednotlivosti, proto se zaměřím na věci, které by vykolejily nejednu neurospicy osobnost.

Sluchátko: požehnání i prokletí

Asi jste si všimli, že zaměstnanci Lidlu mají na uchu sluchátko.

Vypadá to profi – efektivní komunikace napříč celou prodejnou, možnost rychle se zeptat, když chybí čárový kód, někdo hledá konkrétní zboží nebo se zasekne terminál.

Teoreticky skvělý systém. V praxi? Discord kanál bez moderátora, který se nikdy nevypíná.

Dlouholetí kolegové, kteří už mají tuhle černou obludnost přirostlou k uchu, si v průběhu směny často vyměňují nejen pracovní informace, ale i osobní postřehy: plány na víkend, co nového vyvedli jejich potomci, nebo co včera vařili.

Pro ně naprosto přirozená forma komunikace. Pro zákazníka to působí, jako by pokladní mluvila sama se sebou. Pro mě – s ADHD mozkem, který i tak jede multitasking na hraně přetížení – to byl white noise z pekla.

A když už jsem potřebovala opravdu něco pracovního? Musela jsem skákat do řeči, překřikovat cizí small talk a doufat, že se netrefím do cizí historky o včerejší sekané.

Nováček + úzkost + veřejný komunikační chaos = instantní overload.

Pokladna: můj safe spot

Jsem člověk zaměřený na spokojeného zákazníka. Po letech praxe ve službách – od knihovny přes obchod až po hotelovou recepci – mám vypěstovaný instinkt, jak situaci zvládnout, i když se nevyvíjí zrovna podle plánu.

Při mystery shoppingu jsem kdysi dokonce získala 100% hodnocení, a věděla jsem, že i tady, v Lidlu, mi pokladna půjde. Číselných kódů pro ovoce, zeleninu a pečivo je hodně, ale naučit se dají – pokud na to dostanete čas.

Hlavní pokladní má vedle markování nákupů ale ještě dva další úkoly: hlídat, kolik zákazníků stojí ve frontě, aby mohla přivolat kolegy na další pokladny, a zároveň dohlížet na samoobslužné pokladny, které má za zády.

Zní to jednoduše, dokud nezjistíte, že právě potvrzujete věk zákazníka, který si kupuje čistič na záchod (to jste věděli, že ten si bez občanky taky nekoupíte?), zatímco jiný pán ve frontě zvedá oči k nebi, že se to zase zdržuje. A když si navíc váha u samoobslužné pokladny začne vymýšlet, že tohle určitě není správný výrobek, ze sledování fronty u hlavní pokladny – zejména pokud v cestě stojí ještě vysoký regál s akčním zbožím – se stává reálný boss fight.

Úroveň stresu? Krátkodobý nárůst není to, co majitele perku ADHD trápí. V přiměřeném stresu a časové tísni obvykle pracujeme nejlépe. Problém je hyperfokus a mé zaměření na zákazníka. Pokud se věnuju člověku přede mnou, můžu o lidech v pozadí vědět. To ale neznamená, že činnost přeruším.

A pokud mi do toho ještě v uších šumí debata o víkendových směnách a fronta se prodlužuje, není těžké pochopit, proč to občas vedlo k nespokojenosti – jak ze strany zákazníků, tak i kolegů.

Jedna z takových situací se stala krátce před mým odchodem.

Pomáhala jsem zákazníkům u samoobslužné pokladny, která vytrvale odmítala spolupracovat, když v tom přišla paní z fronty u hlavní pokladny s dotazem, jestli by někdo „laskavě nemohl jít markovat“.

Co se dá dělat. Úsměv a mávat, jako tučňáci z Madagaskaru. Jiná zákaznice mi tehdy řekla, že mě obdivuje, že i v takové situaci si držím pozitivní přístup. Umím. Léta praxe a vědomí, že zrovna TOHLE zvládnu.

A přesto... přesto to nebylo dost.

Úsměv a mávat 😁

Když silné stránky nepasují do systému

Zpětně si uvědomuju, že ani jedna strana nebyla úplně spokojená. Já cítila úzkosti, protože jsem se bála, co se zase nepovede (čti: co zase pokazím). Vedení zase naráželo na to, že nejsem dost výkonná.

Lidl je firma postavená na výkonu a normách, ne na individuálním přístupu. A já jsem typ člověka, který se raději postará, aby byl spokojený zákazník.

V mých předchozích zaměstnáních se oceňovala samostatnost a schopnost improvizace, tady to působilo spíš jako přítěž. Měla jsem se ptát. Měla jsem použít to ďábelské sluchátko.

Můj „odchodový rozhovor“ byl překvapivě férový. Dostala jsem upřímnou a konstruktivní zpětnou vazbu – a za to jsem opravdu vděčná. Obě manažerky, prodejny i oblasti, měly pravdu: Pozice prodavačky v Lidlu není ta pravá práce pro mě. A Lidl není firma, která by dokázala využít mé silné stránky ku prospěchu obou stran.

Když stačí jedna věta k restartu systému

I když si v tu chvíli moje sebevědomí opět udělalo krátký výlet do Vaultu 11, o měsíc později o tom dokážu mluvit a psát s klidem a odstupem. Pomohl mi také osobní rozhovor s Klárou Smolíkovou. Tato autorka dětských knih a komiksových scénářů je jednou z předních fanynek mé práce, kterou jsem v minulosti dělala pro knihovnu.

Potkaly jsme se minulý pátek na festivalu Kniha Brno. Převyprávěla jsem jí tenhle příběh. Po chvíli ticha řekla něco, co mi zůstalo v hlavě:

„Tvoje silné stránky jsou pro Lidl slabinou.“

Asi na tom něco bude.

Rozhodně je to něco, o čem můžu přemýšlet, na čem stavět a díky čemu přerámovat svoje dosavadní kariérní zkušenosti – a celý LinkedIn profil.

A rozhodně v něm zavedu místo pro zapisování nejobskurnějších achievementů. „Být po měsíci vyhozena z Lidlu“ se bude vedle „Zachránila prdel Kotletovi, když našla chybu v jeho audioknize“ z roku 2019 neskonale vyjímat.

Možná to není zrovna Glory, ale rozhodně to patří do Glitches části mého příběhu.

Protože někdy se expy nesbírají za vítězství, ale za to, že hru vůbec hrajete.