Hledání dokonalé klávesnice (aneb jak mě zradil Enter)

Letos koncem jara jsem upgradovala PC. Poprvé jsem měla mít pořádný herní počítač. Myslela jsem si, že postupuju na vyšší level. Znáte to – ten velký svítící stroj, který vám vyhřívá nohy, rozzáří celý pokoj a při zapnutí vypadá, že se chystá vzlétnout na orbit.

Jenže jakmile jsem ho zapojila, zjistila jsem, že mi chybí jedna klíčová věc: klávesnice.

Do té doby jsem pařila na herním notebooku Asus. Jeho klávesnice byla prostě dokonalá. Nízkoprofilové klávesy. Dlouhý Shift. Jednořádkový Enter. Kouzelné tlačítko pro znak |. A hlavně — všechny české znaky: ě, š, č, ř, ž… prostě celý diakritický gang. My, co je potřebujeme, je chceme vidět tam nahoře, hned vedle čísel.

Takže logicky jsem chtěla stejnou klávesnici i ke svému novému hernímu monstru.

Nízký profil. Podsvícení. Česká diakritika. Jednořádkový Enter. Jak těžké to může být?

No, ukázalo se, že dost.

ANSI vs. ISO: Rozdělení klávesnicového světa, o kterém jsem měla jen matné tušení

Pokud jste někdy kupovali klávesnici, možná jste narazili na podivné zkratky ANSI a ISO.

ANSI je americký standard — zrozený v zemi dlouhých Shiftů a elegantních jednořádkových Enterů.

ISO je standard evropský — vytvořený pro jazyky s všemi těmi srandovními háčky a čárkami, přehláskami a tildami.

A někde v procesu přizpůsobování si kdosi řekl: „Hmm, co kdybychom ten krásný Enter úplně zohyzdili?“

Tak ho rozsekali do podivného tvaru obráceného L. A aby to nebylo málo, někdy ještě zkrátili levý Shift, aby se mezi něj a Z (nebo Y, pokud jste Češi, ale to teď radši neřešme) vešlo další náhodné tlačítko.

Funkčně? Jo, asi to dává smysl.

Esteticky? Vypadá to, jako kdyby někdo polil návrh klávesnice kávou a řekl si: „Necháme to tak.“

Velký lov

Chtěla jsem to nejlepší z obou světů — ANSI rozvržení, české znaky, podsvícení, nízký profil. A ideálně bez toho, abych musela prodat ledvinu.

Výsledek?

Hodiny bezcílného bloudění po e-shopech.

První klávesnice vypadala slibně — dokud se nezačal zasekávat levý Shift. Nejdřív jen při sprintování ve hrách. Později i při běžném psaní. (Není nic horšího než Shift, který vás zradí uprostřed dramatického tweetu.)

Tak jsem to zkusila znovu. Tentokrát ve vodách o něco dražší e-shopové kategorie.

Našla jsem další: sice neměla nízký profil, ale dobrá, to asi zvládnu.

České znaky — zaškrtnuto.

Fotky na e-shopu? ANSI rozložení — ideál!

Co mi přišlo? ISO.

S nejodpornějším Enterem, jaký jsem kdy viděla.

Neříkám, že jsem brečela. Ale pokaždé, když se na něj podívám, jedna část mé duše mačká Escape.

Epilog: Smíření (tak napůl)

Klávesnice, kterou mám teď, funguje. Má dokonce multimediální tlačítka, o kterých jsem ani netušila, že je potřebuju. Ale pokaždé, když sklouznu pohledem dolů, ten Enter se mi posmívá — sedí si tam jako křivý zub v jinak docela hezkém úsměvu.

Možná dokonalá klávesnice prostě neexistuje. A nebo pořád čeká, neodělitelně připoutaná k mému starém Asusu, a tiše se hihňá na poličce.

Považuju za nanejvýš zajímavé, že dokážu strávit hodiny laděním buildů, přenastavováním skillů a dolaďováním všemožných nastavení. A pak mě porazí kus plastu s pochybnou ergonomií.

Pokud mě tenhle malý quest něco naučil, pak to, že nejvíc otravný grind se někdy neděje ve hře, ale přímo na vašem stole.