Známky, záměry a záseky: Proč mám problém vysvětlit motivaci

Existuje otázka, při které si vždycky připadám jako softwarový bug převlečený za člověka: „Jaká je vaše motivace?“

Objevila se i tento týden u pracovního pohovoru. Překvapení se nekonalo. A stejně tak se nekonala ani má okamžitá odpověď. Mozek mi zamrznul jako blikající kurzor čekající na příkaz. Motivace nenalezena.

Ne že bych žádnou neměla. Jen ji buď mám, nebo ne. On. Off. Nula. Jedna. A zkuste tohle vysvětlit personalistovi, aniž byste působili jako chodící glitch.

Když známky nic neznamenají

Vyrostla jsem ve waldorfské škole. Žádné známky, žádná soutěž, žádné blyštivé odměny. Jen příběhy, ručně psané sešity, divadlo a včelí vosk. Známky přišly až v osmé třídě – a to jen proto, že byly potřeba k přihlášce na střední. Učení nebylo výkon, ale proces. Motivace nebyla o výsledku, ale o přítomném okamžiku.

Později, když jsem se hlásila na univerzitu, jsem v testech skončila mezi nejlepšími. Pohořela jsem na osobním pohovoru. Ptali se mě, proč jsem si vybrala právě tenhle obor. Nedokázala jsem odpovědět. Ne proto, že by mi na tom nezáleželo. Jen jsem neměla žádný „narrativ“. Prostě jsem to udělala. Rozhodnutí se zdálo správné. Systém zahlásil „yes“ – a tím logika končila.

O pár let později jsem se ocitla znovu ve třídě, tentokrát na druhé straně – dodělávala jsem si pedagogické minimum. U zkoušky jsem si samozřejmě vytáhla otázku na motivaci jako pedagogickém pojmu. Známky jako vnější motivátor. Odměny. Behaviorismus. A já tam zase seděla a glitchovala v koutě.

Ne proto, že bych tu teorii neznala, ale proto, že jsem ji necítila (Jakože fakt má hrozba pětky někoho přimět k tomu, aby ho učení bavilo?). Nedokázala jsem se s ní ztotožnit. Můj mozek prostě nereaguje na zlaté hvězdičky nebo zářivé samolepky. Reaguje na zájem, propojení, kreativitu, naléhavost. Když to cítím, jdu do toho naplno. Když ne… tak mě z té exekutivní dysfunkce nedostanete ani mrkví na provázku.

Pracovní pohovory: Otázka, která mi pokaždé zavaří mozek

A jsme zpátky u pracovního pohovoru tohoto týdne.

„Proč chcete pracovat právě u nás?“

Co mám říct?

„Kvůli penězům“ je sice pravda, ale moc dobře to nezní.

„Protože chci“ působí dětinsky.

„Jsem neurodivergentní a můj dopaminový systém nereaguje na společensky uznávané stimuly“ by možná bylo až moc upřímné na první dojem.

Ale víte co? Nepřipadám si líná ani bez vize do budoucna. Jen mi nesedí svévolné cíle a abstraktní odměny. Potřebuju něco cítit.

Smysl.

Jiskru.

Naléhavost, zvědavost, kreativitu, rezonanci – to jsou věci, na které reaguju.

Bez nich se zaseknu.

S nimi letím.

Je to mnou? (Spoiler: není)

Trvalo mi roky pochopit, že tohle není jen moje osobní selhání. Že to je skutečná zkušenost, kterou sdílí spousta lidí. Není to vada. Není to chyba. Jmenuje se to dysregulace motivace a je častá u lidí s ADHD i jiných neurodivergentních mozků. My nejedeme na „měli byste“ ani na „musíte“. Jedeme na smysl a aktuální energii. A když ten přepínač cvakne, jsme k nezastavení.

Takže ne, asi nikdy nebudu mít uhlazenou, předpřipravenou odpověď na tuhle otázku u pohovoru. Vím ale tohle:

• Udělám to nejlíp, jak umím, když mi na tom záleží.

• Následuju výbuchy energie, ne rozvrhy.

• Potřebuju se cítit propojená s tím, co dělám – nebo aspoň věřit, že to má význam.

• A když to občas trochu skřípne, nevadí. I tak se dá probojovat k boss fightu.

Pokud i vy patříte mezi lidi, kteří neumějí jednoduše vysvětlit svou motivaci, nejste rozbití. Možná jen nejste stavění pro svět, který jede na zlaté hvězdičky. A možná to vůbec není špatně.