Pokémoni slaví 30 let: Ztracený čas, nebo trénink mozku?
- Jane Dillinger
- 21. 2.
- Minut čtení: 3
Příští týden Pokémoni oslaví 30. výročí. Ano, bude to už třicet let, co poprvé v Japonsku vyšla hra s kapesními monstry. A já zkrátka nemůžu nevzpomenout na svůj první Game Boy Color, který jsem si pořídila na tajňačku, protože rodiče mi takovou blbost nechtěli dát k Vánocům ani narozeninám.
Bylo mi třináct, když se Pokémon v roce 2000 objevil na české televizní obrazovce. Dost na to, abych si pamatovala ten humbuk, a zároveň dost málo na to, abych zoufale chtěla být u toho.
Zkoušela jsem každou soutěž, kterou jsem našla. Pila jsem limonádu, kterou jsem nesnášela, jen abych získala soutěžní etikety. Na letním táboře jsem přemlouvala kamarády, aby mi darovali obaly od zmrzlin, ve kterých byly soutěžní kódy. Nevyhrála jsem nic. Nakonec jsem se vloupala do své vlastní pokladničky ve tvaru truhly s hodně pochybným zámečkem a Game Boy i se hrou si koupila sama.
Byla to éra druhé generace. I když si tradičně vybírám ohnivého startera, protože ohniví Pokémoni byli na začátku hry obtížně k sehnání, v tomto případě jednoznačně patřím do týmu Chikorita. A jsem v týmu Chikorita i o čtvrt století později.
Když se na to dívám zpětně, dochází mi, že hraní Pokémonů nebyla jen zábava – byl to kognitivní bootcamp převlečený za hru.
Hry, které daly mému mozku zabrat
Pokémoní hry tehdy byly těžké, výrazně těžší než dnes. Neexistovalo sdílení zkušenostních bodů pro celý tým, nemohli jste přehazovat členy party za pochodu a zvyšování levelů znamenalo vracet se zpátky na trávníky a do jeskyní s divokými Pokémony a absolvovat desítky, někdy i stovky soubojů jen proto, abyste z jednoho člena týmu vyždímali jediný level navíc. Dodnes si pamatuju, jak jsem hodiny grindovala, aby mělo mé ubohé Meganium vůbec šanci proti Elitní čtyřce.
Nebylo to snadné – a právě to bylo důležité.
Dnes už je patrné – a čím dál víc výzkumů to prokazuje – že videohry vyžadující aktivní taktizování, strategii, práci s pamětí, rozpoznávání vzorců a rozhodování jsou spojeny s lepšími kognitivními výkony. Hráči mívají lepší výsledky v úlohách zaměřených na řešení problémů, pracovní paměť a flexibilní myšlení než nehráči – obzvlášť pokud je hra nutí plánovat, přizpůsobovat se a zvládat více informačních toků současně.
Náš mozek se v dětství ve světle baterky (té, kterou jsme neměli používat po večerce) jen nebavil. Budoval si nervové okruhy, které podporují reálné myšlení:
Rozpoznávání vzorců díky zapamatování typů a útoků
Strategické plánování při soubojích a práci se zdroji
Pracovní paměť při sledování životů, inventáře a typových výhod a slabin
Odložené uspokojení díky grindování a vyměňování
Tohle nejsou jen herní dovednosti, jsou to ty stejné kognitivní „svaly“, které využíváme v práci při řešení problémů, plánování a adaptabilitě. A širší vědecký konsenzus podporuje myšlenku, že strategické hry mohou být kognitivně obohacující.
Staré hry vs. nové: jiné mechaniky, stejné lekce
Jistě, moderní hry s Pokémony jsou plynulejší, víc příběhové a shovívavější než staré tituly na Game Boy. Sdílení zkušeností, jednodušší správa týmu i propracovanější vyprávění dělají sérii přístupnější. To ale neznamená, že mizí kognitivní zapojení – jen má jinou podobu.
Pro hráče ze staré školy, jako jsem já, jsou nové verze příležitostí užít si, kam se série posunula, a zároveň si připomenout (a tak trochu zanadávat), jak náročné to kdysi bylo. Trpělivost, strategii a odolnost jsme se neučili z příruček, ale hrou.
I když titulky v médiích občas přehánějí, základní pravda zůstává: hry, které vyžadují přemýšlení, přizpůsobení a sociální interakci, dávají mozku prostor růst.
Takže těch 30 let – 26 v českém prostředí – nebyla žádná ztráta času, nýbrž tréninkové hřiště pro mozek dávno předtím, než to někdo začal takhle prodávat.
Zdroj: Video Games Boost Cognition, Exercise Improves Mental Health. Neuroscience News, October 19, 2024. Topics: Pokémon, millennial childhood gaming, Game Boy, exekutivní funkce
Komentáře