Tajemství všech tajemství: kniha Dana Browna vs. někdo, kdo v Praze opravdu žil
- Jane Dillinger
- 2. 5.
- Minut čtení: 11
Jak působí Tajemství všech tajemství na někoho, kdo v Praze pár let bydlel?
Existují dva druhy lidí, kteří budou při čtení zatím poslední knihy Dana Browna spokojení.
První skupina si užívá tempo, šifry, tajné organizace a Roberta Langdona, který zvládá sprintovat po evropských metropolích rychlostí člověka, co nikdy nezažil rozkopaný chodník, ranní tramvaj ani schody na Petřín.
A pak je tu druhá skupina. Lidé, kteří v těch městech skutečně žili. A právě pro ně je Tajemství všech tajemství občas trochu zvláštní zážitek.
Ne proto, že by Brown Prahu úplně nezvládl. Naopak. Je vidět, že si dal túru s průvodcem a dělal rešerše. Mnoho míst existuje, některé popisy sedí překvapivě dobře a občas vytáhne i detaily, které běžný turista vůbec nezná.
Jenže pak přijde moment, kdy Langdon v šest ráno běží ze Starého Města na Strahov, v únorovém sněhu přeběhne dokonale nedotčený Karlův most a vy si řeknete:
„Ano. Tohle psal člověk, který zná Prahu hlavně z Google Maps.“
A přesně o tomhle článek je. Nebude to recenze příběhu ani spoilerový rozbor zápletky. Spíš takové malé srovnání mezi Brownovou verzí Prahy a Prahou, kterou znají lidi, co tam několik let opravdu žili.
Langdonovo ranní kardio
Jedna z prvních scén knihy popisuje, jak Robert Langdon ráno vyráží z hotelu Four Seasons na Strahov, protože si chce zaplavat v tamním krytém bazénu. Technicky vzato ta vzdálenost opravdu vychází zhruba na o něco málo víc než tři kilometry. Prakticky je to ale trochu jiný příběh.
Strahov totiž neleží někde „kousek od centra“. Strahov je kopec. A ne zrovna malý. Pokud by tam Langdon opravdu běžel od hotelu Four Seasons, nečekal by ho jen pohodový ranní jogging podél Vltavy, ale docela slušný výšlap, při kterém by po cestě minul několik velmi výrazných míst.
Musel by proběhnout buď kolem spodní stanice petřínské lanovky, přes Petřínské sady, kde by lanovku křižoval, nebo kolem památníku obětem komunismu. Jenže všechny tyto lokace Brown zmiňuje až mnohem později, skoro jako by je Langdon viděl poprvé. Což působí trochu zvláštně, protože pokud se v těch místech člověk pohybuje po svých, prakticky se jim nedá vyhnout.
Na druhou stranu je fér říct, že jedna věc sedí přesně. Strahovský bazén opravdu má 25 metrů. Takže Brown si očividně dělal rešerši. Jen možná ne v běžeckých botách.
Karlův most a záhadně nedotčený sníh
Dan Brown představuje svou vizi únorové Prahy. Langdon tedy brzy ráno běží na Strahov...
...přes Karlův most pokrytý dokonale neporušenou vrstvou sněhu.
Atmosféricky je to krásná představa. Mlhavé zimní ráno, historický most, ticho a bílá vrstva sněhu bez jediné stopy. Jenže právě tahle část působí na člověka, který se po Praze opravdu pohyboval, dost nepravděpodobně.
Karlův most totiž není místo, které by bylo prázdné ani v šest ráno. Ano, není tam takový provoz jako během dne, ale pořád jde o jednu z nejfrekventovanějších pěších tras v centru města. Přes most chodí turisté vracející se z nočních podniků, běžci, pejskaři, fotografové čekající na východ slunce i místní, kteří prostě míří do práce.
Představa, že by tam po čerstvém sněžení zůstala dokonale hladká vrstva bez jediné stopy, působí asi stejně realisticky jako představa, že člověk v Praze okamžitě nastoupí do správné tramvaje a ještě si v ní sedne. Teoreticky možné to samozřejmě je. Jen ne úplně pravděpodobné.
Skok z Four Seasons
Robert Langdon a jeho společnice Katherine Solomon během pobytu bydlí v královském apartmá, tedy Royal Suite hotelu Four Seasons, která se podle knihy nachází přímo nad hladinou Vltavy. Z arkýřového okna apartmá má výhled na řeku i Pražský hrad a v jedné dramatické scéně z něj v panice Langdon vyskočí rovnou do vody.
A tady už Brownova Praha přechází skoro do parkour fantasy.
Hotel Four Seasons sice opravdu stojí velmi blízko Vltavy a výhled na Hrad z vyšších pater je reálný, jenže mezi budovou a řekou stále vede nábřeží. Hotel není postavený přímo nad vodou. Pokud by tedy Langdon chtěl skočit z okna opravdu do Vltavy, musel by překonat minimálně šestimetrovou vzdálenost.
Jinými slovy: místo elegantního thrillerového skoku do řeky by velmi pravděpodobně následovalo setkání s pražskou dlažbou.
Karlova univerzita vs. Vladislavský sál
Jedna z věcí, která mě při čtení praštila do očí nejvíc, byla představa, že by Karlova univerzita – moje alma mater – pořádala přednášku ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Na papíře to zní monumentálně, skoro filmově a přesně jako scéna, kterou by Dan Brown s oblibou rozepsal do několika dramatických odstavců. Jenže realita je podstatně méně efektní a mnohem víc úřední.
Vladislavský sál totiž slouží hlavně pro nejvýznamnější státní akty, reprezentační ceremonie a události typu prezidentských inaugurací. Není to prostor, který by se běžně otevíral univerzitním přednáškám. Karlova univerzita samozřejmě disponuje vlastními reprezentativními prostory, například v budově Karolina, a většina odborných přednášek a podobných akcí se odehrává přímo na jednotlivých fakultách.
Typickým příkladem je Filozofická fakulta UK, kde se podobné významné přednášky často konají v hlavním sále číslo 131, který pojme zhruba čtyři sta lidí. Není to sice kulisa, u které by se dalo snadno budovat hradní mystérium, ale o to víc odpovídá tomu, jak akademický provoz v Praze skutečně funguje.
Kostýmy, kam se podíváš
Dan Brown několikrát popisuje centrum Prahy jako místo, kde se člověk běžně potkává s lidmi v kostýmech historických či bájných postav, aniž by to kohokoliv zvedlo ze židle. V jeho podání se město občas mění v jakýsi permanentní karneval, kde se mísí alchymisté, mniši a další archetypy tajemna.
Jenže realita je v tomhle ohledu výrazně střízlivější. Když v centru Prahy narazíte na někoho převlečeného za středověkou postavu, většinou to spadá do jedné ze tří kategorií: jde o turistický tahák, součást zahraniční rozlučky se svobodou, nebo o maturitní poslední zvonění. A i to má své časové limity, protože poslední zvonění se typicky odehrává v květnu, nikoli v únoru.
Do úvahy by se teoreticky dala vzít i masopustní tradice, ta je ale silnější spíš v menších městech a vesnicích, zejména na východě republiky, zatímco pražské centrum žije úplně jiným rytmem. Výsledkem je tedy obraz, který kombinuje reálnou Prahu, turistický marketing a lehký fantasy filtr, což vlastně k Brownovu stylu docela sedí.
Hemingway Bar a realita lokací
Aby to ale nevypadalo, že je všechno úplně mimo, některé konkrétní detaily Brown zachycuje překvapivě přesně. V textu se objevují podniky jako AnonymouS Bar, Hemingway Bar nebo Týnská literární kavárna, a všechny tyto podniky v Praze skutečně existují.
Je ale na místě dodat, že jejich rozmístění nefunguje tak, jak může při čtení působit. Nejsou to podniky na dohled od sebe, spíš jednotlivé body rozeseté po centru. Brownova Praha totiž občas působí jako mapa z videohry, kde jsou všechny klíčové lokace vzdálené vždy jen pár minut chůze, aby tempo příběhu nikdy nezpomalilo.
Z literárního hlediska to funguje skvěle, protože to udržuje dynamiku a pocit neustálého pohybu. Z praktického hlediska je to ale trochu jiný zážitek, zvlášť pokud se člověk někdy pokoušel v sobotu odpoledne skutečně najít konkrétní podnik v zaplněném centru města.
Codex Gigas v Praze
Dan Brown v knize tvrdí, že Codex Gigas, tedy slavná „Ďáblova bible“, se pravidelně vrací do Prahy každých deset let a bývá vystavena v historické knihovně Klementina. Tahle představa ale s realitou úplně nesouhlasí a spíš patří do kategorie literární invence než faktické přesnosti.
Codex Gigas byl do Prahy zapůjčen v roce 2007 a šlo o mimořádnou událost, kvůli které byla vytvořena speciální trezorová místnost s přísně kontrolovaným klimatem, aby se rukopis vůbec dal bezpečně vystavit veřejnosti. Ta se nachází v úplně jiné části budovy než světoznámá fotogenická historická knihovna.
Pravdivé je, že vstupenky na výstavu byly vázané na konkrétní čas, což bylo nutné kvůli ochraně exponátu a regulaci návštěvnosti, protože tak vzácný rukopis jednoduše nemůže čelit neomezenému proudu lidí.
Později už ale originál v Praze vůbec nebyl a vystavovala se pouze jeho kopie, takže představa pravidelného „turné“ Codexu Gigas po hlavním městě neodpovídá realitě. Jeho další zapůjčení rozhodně není nijak automatické ani garantované.
Klementinum a ranní turisté
Ještě o něco fantastičtěji působí část, kde Brown popisuje Klementinum jako místo, které otevírá už v sedm ráno a kam jsou američtí turisté sváženi autobusy přímo z letiště. A navíc zdarma. Tady už se ale realita od literární verze odklání poměrně výrazně.
Klementinum otevírá až v devět hodin a jeho provoz je z velké části svázán s Národní knihovnou, která v první řadě spravuje historické a odborné prostory, nikoli turistickou dopravu. Představa, že by instituce sama organizovala ranní svoz návštěvníků z letiště, je v praxi nereálná. Praha má velmi dobře fungující městskou dopravu a turisté se do centra dostávají standardními způsoby – MHD nebo taxíkem.
Myšlenka kulturní instituce, která ráno sváží americké skupiny ke středověkým rukopisům, sice zní jako sympatická varianta alternativního světa s neomezeným rozpočtem, ale s fungováním českých kulturních institucí toho má společného poměrně málo.
Řidička tramvaje s ostřížím zrakem
Jedna z nejvíc „filmových“ scén knihy se odehrává v prostoru mezi Petřínem a Újezdem, kde Langdon vyběhne ze spodní stanice petřínské lanovky, naskočí do tramvaje směrem do centra a snaží se dostat co nejrychleji ke Klementinu. Číslo tramvaje sedí. Sveze se však pouze jednu stanici.
V té době je po Langdonovi vyhlášeno pátrání, které zaslechne řidička tramvaje, takže když náš hrdina vystoupí, zaměstnankyně dopravního podniku nahlásí, kde ho viděla a kam odešel. Jenže...
Langdon by musel vystoupit u Národního divadla a vydat se zpátky k nábřeží, přejít silnici a zmizet za budovou s proslulou kavárnou Slavia. Řidička tramvaje by ho tedy měla v zádech a neměla šanci ho při přecházení sledovat, tím spíš vůbec zahlédnout, do které ulice Langdon zamířil. A to ani nezmiňuju chumel dalších lidí, protože – pokud vám to ještě nedošlo – se nacházíme v jednom z těch více frekventovaných míst Prahy.
Výsledkem je tedy scéna, která funguje velmi dobře jako napínavý střihový moment, ale v reálném pražském provozu by spíš zanikla v běžném chaosu ranní špičky, kdy lidé vystupují, mizí mezi auty a tramvaje pokračují dál bez jakékoliv možnosti detailně sledovat jednotlivé cestující.
Památník na Újezdu
Dan Brown poměrně přesně zachycuje samotný vizuální dojem památníku obětem komunismu na Újezdu, který Langdon v knize označuje za jedno z nejvíc zneklidňujících a nejpůsobivějších uměleckých děl v Evropě. Popisuje sérii figur, které se postupně rozpadají, ztrácejí části těla a čím dál víc se proměňují v torza, což na první pohled skutečně odpovídá tomu, co návštěvník vidí při pohledu na schodiště.
Langdonův výklad zmiňuje:
„Děsivé bylo, že šlo stále o téhož člověka, ale vždycky v jiném stádiu rozkladu.“
Ve skutečnosti ale památník funguje trochu jinak. Symbolika však nespočívá v hororovém obrazu fyzického rozkladu jediného člověka, jak by se mohlo zdát z Brownova popisu, ale naopak v postupném ubývání lidské celistvosti pod tlakem totalitního režimu, který lidem odebírá identitu, svobodu i důstojnost, zatímco oni sami přesto zůstávají stát, byť čím dál víc „okleštění“.
V horní části památníku je jasně patrných sedm postav, přičemž první z nich je zcela kompletní a každá další následující je postupně více a více ochuzená o části těla, až se z poslední postavy stává už jen fragment, konkrétně chodidlo s částí nártu, které ale stále nese zřetelnou stopu lidské přítomnosti. Pomník tak neukazuje jen destrukci, ale především vytrvalost a nezlomnost těch, jimž byla identita v komunistických lágrech upírána. Památník Langdon popisuje až v samotném závěru knihy, přitom kolem něj musel minimálně jednou, spíš ale vícekrát proběhnout. Jenže kdo by se zabýval uměním, když čelí pronásledování nebo rannímu plaveckému rituálu?
Bruslící jeptiška v hotelu Alchymist
Na konci knihy se objevuje zmínka o legendě o bruslící jeptišce spojené s hotelem Alchymist, která ale velmi pravděpodobně nevychází z jedné konkrétní tradice. Spíš vznikla spojením hned několika různých pražských pověstí. Otázkou je, jestli se jedná o autorskou invenci, nebo ji takto Brownovi někdo v Praze navykládal jako jasný fakt.
První pověst se skutečně váže k domu, na jehož místě dnes hotel stojí. Původní příběh je ale mnohem prozaičtější než Brownova verze, protože se týká spíše obchodního triku než nadpřirozena. Podle vyprávění totiž potenciální kupec tohoto domu začal šířit tvrzení, že v objektu straší zazděná jeptiška, aby snížil jeho cenu a přiměl tehdejší majitelku k prodeji. Při následné přestavbě se lidé stále vraceli s otázkami, zda už byly nalezeny její údajné ostatky. Nový majitel na to reagoval tím, že do základů nenápadně umístil kosti z telete, které měly působit jako důkaz. Jenže při oficiálním přezkoumání se ukázalo, že o lidské ostatky vůbec nejde, a kupec se tak spíše zesměšnil, než aby legendu potvrdil.
Druhá část, která pravděpodobně přispěla ke vzniku mýtu o bruslení, pochází z domu U Černé boty v Řetězové ulici, kde se na fasádě dochoval domovní znak ze 17. století. Jeho tvar nápadně připomíná kolečkovou brusli, což zpětně vybízelo k různým lidovým interpretacím, které s realitou neměly příliš společného.
Třetím zdrojem inspirace je pak obecnější pražská tradice „bruslících přízraků“ a jeptišek na ledě, která patří do širšího souboru městských strašidelných historek, přičemž se často spojuje se zamrzlou Vltavou v okolí kláštera svaté Anežky České na Starém Městě, kde se podobné příběhy historicky vyprávěly spíš jako zimní folklor než jako zaznamenané události.
A z pohledu autorky blogu musím uznat, že letmá zmínka, která v knize vede pouze ke scéně s dívkou, jež si fotí selfíčka na ledě, zabrala úplně nejvíc času na rešerších. Ale považte sami – bruslící jeptiška v centru Malé Strany?
Dveře se sedmi zámky
Závěr knihy nás zavádí do jednoho z nejposvátnějších a nejstřeženějších míst v České republice, do Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta, kde Robert Langdon a Katherine Solomonová stanou před legendárními dveřmi se sedmi zámky.
Tato pasáž je jedním z momentů, kdy se Dan Brown striktně drží historické i současné reality, aniž by si ji musel přikrášlovat pro potřeby thrilleru. Za těmito železnými dveřmi v Korunní komoře se totiž nacházejí české korunovační klenoty, v čele se Svatováclavskou korunou. Brown zde správně popisuje unikátní bezpečnostní systém, kdy má každý ze sedmi klíčů v držení jiný vysoký představitel státu nebo církve. Aby mohla být komora otevřena, musí se všech těchto sedm osobností sejít u dveří současně, což z otevírání klenotnice činí výjimečný státní akt, který se odehrává jen při speciálních příležitostech, jako je volba prezidenta nebo významná národní výročí.
Jméno, co tak úplně nesedí
Zajímavým detailem, který v českých čtenářích vyvolává lehké pochybnosti o autorově citu pro lokální reálie, je postava vědkyně Brigity Gessnerové. Její jméno nepůsobí typicky česky a svou strukturou spíše evokuje německý jazykový původ. V pražském kontextu by takové jméno mohlo naznačovat zahraniční, případně hlubší židovské kořeny.
Zatímco u jiných postav Brown tyto detaily pečlivě vysvětluje – jako u americké velvyslankyně Heide Nagelové, kde je její německý původ v textu explicitně zmíněn a hraje roli v jejím pozadí – u Brigity Gessnerové zůstává čtenář na pochybách.
Pro Čechy je to „glitch“. Jméno sice není v Česku nemožné, ale působí dojmem, že autor prostě v databázi jmen vybral něco, co mu znělo dostatečně středoevropsky, aniž by domyslel, jak moc toto jméno vyčnívá z typického českého prostředí. Vědkyně by se klidně mohla jmenovat Gessnerová, ale daleko spíš s křestním jménem Petra, Jana nebo třeba Tereza.
Už končím! Fakt!
Je toho ještě spousta, co by se dalo zmínit: čeští policisté, Brigitina laboratoř, Langdon v autě s manuální převodovkou...
Snažila jsem se však vytáhnout zajímavosti o Praze, které mě osobně nejvíc zaujaly, ať už ve smyslu pravdivosti, nebo jako kritiku autorské nepřesnosti. Mohla bych taky mluvit o příběhu samotném. Mám ale pocit, že čtenáři Dana Browna nejdou ani tolik po faktické přesnosti jako po Langdonově symbologickém výkladu a thrilleru postaveném na rychlé akci a naprosto neuvěřitelných spiknutích – protože přesně na tom Tajemství všech tajemství stojí.
Zápletka je... no, řekněme... hodně ujetá. Tím, že se děj přesunul z Langdonovy oblíbené historie do oblasti neurovědy a moderních technologií, jsme si vlastně jeho výkladů až tak moc neužili. Brown navíc dost často využívá postupu, kdy postava, které se celou dobu díváme do hlavy, zjistí něco zásadního, ale čtenáři není umožněno se to dozvědět. To je při šesté knize v sérii už trochu obehraná písnička. A také samotný název knihy, který zní poněkud sebestředně – a je v knize vysvětlený.
Jenže... je to Dan Brown. A je to kniha z Prahy. Z mojí Prahy! Z města, které jsem prochodila pěšky, když po povodních v roce 2002 skoro nefungovala doprava.
A možná právě proto mi všechny ty nepřesnosti vlastně tolik nevadily. Protože pod tou thrillerovou přehnaností je pořád vidět město, které Brown očividně chtěl zachytit jako magické, tajemné a trochu neskutečné. Jenže Praha taková občas opravdu je – jen většinou trochu jiným způsobem, než si představují američtí autoři thrillerů.
e-kniha zdarma ke stažení na webu Městské knihovny v Praze
Najdete v ní pověst o údajné zazděné jeptišce
Topics: Dan Brown, Praha, Thriller, Literatura, České kulturní reálie, Robert Langdon
Komentáře